Co je to Bible? Je to jen obyčejná kniha? Jsem si jistý, že ne. Je to mnohem víc.

Pro život se z ní naučíš tisíckrát víc věcí, než z vysokoškolských učebnic. Písmo Svaté je základ. Základ, ze kterého se nevěřící lidé můžou dozvědět vše o Bohu a o víře a všem, co k ní patří. A věřícím dává především sílu ve víře, odpovědi na vše, co je denně potkává, je to setkání se Slovem, které k nám mluví sám Pán Bůh.

U nás doma byla Bible jen jednou z mnoha knížek v poličce. Ani jsem nevěděl, že ji máme. Jednoho dne se to ale změnilo. Rád vzpomínám na jeden můj životní příběh, který si sem zapíšu, abych si ho třeba jednou mohl zase přečíst.

Asi před čtyřmi lety jsem jednoho dne neměl co dělat, poflakoval jsem se po pokoji, sem tam jsem zašel do obýváku, podíval se na televizi, vzal si něco na zub, zkrátka nuda.  Bylo to nějak těsně před letními prázdninami.  Tehdy jsem četl knížky docela dost, mojí oblíbenou byl Harry Potter. Ale protože už jsem ho měl přečteného, řekl jsem si, že se podívám do naší společné knihovničky, jestli tam něco nenajdu. A tak jsem projížděl očima, co by se mi mohlo líbit. Tolik hřbetů knížek se mi míhalo před očima, a že bych si žádnou nevybral? A narazil jsem na jednu větší, která na hřbetu neměla napsáno nic. Vytáhl jsem ji z poličky, a zazářil na mě velký nápis BIBLE. Ten název jsem znal z hodin náboženství, věděl jsem, že ta knížka existuje, ale že ji máme doma?

Dal jsem se tedy do čtení. Co mě na první pohled lehce odradilo, byl počet stran. Začal jsem číst od začátku. Genesis. 1. kapitola. O stvoření světa. Přečetl jsem asi půlku Genesis, a nebyl jsem zrovna nadšený. Moc mi to neříkalo, vrátil jsem proto tu knížku zpátky.

Teď už vím, že jsem tehdy udělal chybu. S tím co vím teď, by mi tehdy bylo jasné, že Bibli nemám číst jako ostatní knížky. Protože Bible je jiná. A je lepší číst z ní raději menší části a rozumět tomu, co čteme.

Když si koupíte obyčejnou knížku, román nebo drama, tak ji automaticky čtete od začátku do konce. Děj v ní někde začíná a někde končí. Jenže to, co je v Písmu Svatém, nikdy nekončí. To byl ten skrytý důvod, proč jsem k Bibli zprvu měl jakési „výhrady“ – s tím přístupem mi připadala dlouhá a složitá, nechápal jsem, že to není obyčejná kniha. Jsem tak rád, že jsem k ní postupně našel cestu! Že nejlepší způsob je začít číst Nový Zákon, abych pochopil ten Starý Zákon, jak to řekl jeden duchovní. A nemusíme číst postupně kapitolu za kapitolou. Někteří čtou to, kde zrovna Bibli otevřou.

A čas od té doby, kdy jsem vrátil Bibli zpět do naší knihovničky, ubíhal, a nějakým způsobem, protože mě baví cizí jazyky, mi bylo dopřáno jet na půl roku do Německa na střední, abych si zlepšil němčinu.

To bylo před rokem a půl… Teda, ten čas letí. A tak jsem tam chodil na gympl, potkal jsem tam spoustu skvělých lidí a zkrátka, líbilo se mi tam. V cizojazyčném prostředí, cizím městě, naprosto jiných podmínkách. Vlastně jsem tam neznal vůbec nikoho. Přesto jsem byl relativně v pohodě. Postupně jsem si zvykl. Hned první den ve škole se mě ptal můj nový třídní učitel, jaké předměty chci navštěvovat (což mně, coby Čechovi, přišlo nezvyklé, abych si vybíral všechny předměty – tam to ale tak je). A kromě nám známých předmětů – když jsme je sepsali na papír – mi učitel navrhl ještě náboženství. Trochu jsem se podivil, když mi vysvětlil, že v Německu, alespoň v jejich spolkové zemi, je náboženství povinným předmětem. Tak jsem si rád do svého rozvrhu zařadil předmět katolické náboženství, do kterého jsem naposled kdysi chodil na základní škole.

Dny plynuly, vše jsem v rámci možností zvládal, a asi po měsíci jsem se rozhodl zajít do městské knihovny. Hledal jsem něco o středověku do hodiny dějepisu. Poté, co jsem si vyřídil průkazku, jsem se procházel mezi vysokými regály plnými knížek všeho druhu. Když jsem našel, co jsem potřeboval, šel jsem prozkoumat všechny části knihovny, abych pro příště věděl, co kde je.

A v jednom z nich mě z dálky zaujala jedna objemnější knížka menšího formátu, která stála mezi dvěma vyššími knihami. Postupně jsem se k ní dostal. Na hřbetu neměla žádný nápis. Vytáhl jsem ji z regálu a vzápětí zjistil… že držím v rukou Bibli. Otevřel jsem ji a chvilku si namátkově četl. Byla pochopitelně v němčině, což mi ale nevadilo, naopak jsem si řekl, že si ji půjčím, abych si zlepšil slovní zásobu do náboženství.

A protože jsme zrovna ve škole probírali Nový Zákon, začal jsem si z něj pravidelně číst, vždy když jsem přišel ze školy. Nejenže se zlepšovala má slovní zásoba, ale hlavně se mi otevřel úplně nový pohled na Bibli. Něčím mě začala přitahovat, najednou se mi četla tak krásně, tak srozumitelně! A právě v tom období jsem se začetl do evangelia, a žasl jsem nad ním. Docházelo mi, že to, co čtu, nemohl napsat člověk sám od sebe. To by nikdo z lidí nenapsal. Ani sebelepší spisovatel, ani básník. Nebyly to texty, které se týkaly smyšlených postav, jako tomu je v románech apod. Byly to texty, které se týkaly přímo mě. Jakoby mluvily ke mně, i přesto že v nich nebylo moje jméno. Pomáhaly mi, když mi nebylo nejlíp, když jsem nevěděl jak se rozhodnout, vždycky jsem v nich našel odpověď. A postupně, když jsem se takto seznamoval s Písmem, mi došlo že tím, kdo ke mně skrze to, co čtu, mluví, je Ježíš.

Kdekdo by si mohl říct, že to je jen dobrá náhoda. Náhodou jsem odjel do Německa. Náhodou jsem potkal tak skvělé spolužáky. Náhodou jsem šel knihovnou a náhodou mi padly oči na Bibli, na jednu z tisícovky knížek v regále. Náhodou jsem často otevřel tu stránku, která se zrovna hodila k mé situaci (během mého pobytu nebyly vždy jen pěkné chvilky).

Vím ale, že to náhoda nebyla. Bylo to tak proto, že to tak chtěl Bůh. A nejvíc si cením právě toho, že mě tam tak oslovil.

Jazyk? Naučil jsem se. Samostatnost? Naučil jsem se. Život v Německu? Poznal jsem.

 Ale ze všeho nejvíc mi dala jedna kniha, jedna jediná kniha… BIBLE.