Sebekritika. Nevyhýbejme se jí. Někteří z vás si možná mylně myslí, že užitečnější je vytýkat věci těm druhým kolem sebe. Proč by taky ne, když poté často následuje úleva a pocit zdánlivého „opravedlnění se“, že mě se ta chyba netýká, že já ji nedělám. Ten dělá to, ten zas tamto, ten se chová nehezky, ten je sobecký, tamten je namyšlený atd.


„Zkoumejte sami sebe“, napsal sv. apoštol Pavel v jednom ze svých listů. Ta věta není v Písmu nadarmo, je tam proto, aby nám pomohla. Ne aby nám působila nějakou pesimistickou náladu zapříčiněnou hledáním chyb na sobě samém. My bychom měli mít dokonce radost, když se nám podaří se na sebe podívat z pohledu někoho druhého a najít na sobě chyby. Protože co děláme s chybami? Napravujeme je. Když ne, tak nám zůstanou a vlečou se s námi a způsobují nám nepříjemnosti a hlavně nejsou milé Bohu.

Proto z každé nalezené chyby na sobě samém mějme radost. Je to totiž vždy nová příležitost stát se před Bohem lepším, ukázat jak ho mám rád tím, že dovedu svoje špatné sklony zahodit. To myslím těmi chybami – teď nemluvím o jednotlivých hříších, které děláme, ale o dlouhodobých špatných sklonech, kterých v nás někdy je i víc. Jako příklad uvádím lakotu, sobectví, neupřímnost, nevázanost, závislost na nejrůznějších látkách a hodně dalších.


O takových chybách druhých kolem sebe se mluví většině lidí mnohem líp, než kdyby ty chyby měli sami. Ale protože jsme křesťané, měli bychom se na to dívat jinak než lidé nevěřící.


Takovým „vzorem“ v této věci bych mimo jiné nazval i sv. Františka z Assisi, který když nějak špatně smýšlel o druhém nebo se dopustil hříchu, se neostýchal to vyhlásit před ostatními. Netajil se svými chybami. Vyšel před lidi a řekl, že udělal špatně to a tamto, a sám se za to potrestal.


My se tak tvrdě trestat nemusíme, ale měli bysme se tím víc snažit už tu chybu nedělat. Svatí jsou přece takovým naším vzorem, i v jiných věcech. A jestliže svatý František hlásal svoje chyby přede všemi, aby je všichni znali, jak se můžeme těm svatým přiblížit, když budeme svoje chyby skrývat, tajit, a co hůř – tajit sami před sebou. My bychom je měli vytáhnout před sebe, napsat je obrovským písmem na papír a říct si: Vím o tom, že mám tyto špatné sklony. Chci je zničit, chci být blíž Bohu, zbavit se té tíže, kterou ty sklony jsou. A s vírou, že Pán Bůh nám s tím víc než jistě pomůže, se nám to podaří. Ne ze dne na den, ale postupně.


Nebuďme lidmi, kteří se snaží vypadat před ostatními bezchybně, dokonale, moudře. Buďme lidmi, kteří také ví o svých nedostatcích a chtějí proti nim bojovat.

Pokud například je někdo lakomý, může si říct: Zítra zkusím nebýt lakomý. Jak to ale udělat? Už vím... když mě o něco někdo bude prosit, vždy mu to dám nebo půjčím, nikdy neřeknu ne, podělím se o sladkost kterou si koupím. Přemůžu se, pro Pána Boha to vydržím.


„Nesuďte a nebudete souzeni.“ Nehledejme chyby druhých, ale chyby svoje. Nezlehčujme svoje  špatné sklony, jako je kupříkladu sobectví a neupřímnost, neříkejme si, že jsou zanedbatelné a neškodné. Radši je včas zašlapejme. Bůh nám k tomu pomáhej.