Tímto článkem chci přispět k tématu manželství, vcelku diskutovanému tématu dnešní doby. Jedná se o můj názor, napsal jsem jej na základě svého nejvnitřnějšího křesťanského přesvědčení. Aby nebyl účel tohoto článku špatně pochopen a dezinterpretován, je nutné jej dočíst až do konce. Je určen úplně všem, především však těm, kdo o svátosti manželství uvažují anebo naopak hledají své životní povolání.

Manželství není žádná hurá-akce

Vstoupit do manželství, nebo ne? Otázka, se kterou se potýkají miliony lidí po celém světě. My křesťané samozřejmě vidíme svatbu jinak, než ateisté nebo lidé jiného vyznání – pro nás je to svátost, zároveň požehnání a rozhodnutí žít celý život s tím druhým člověkem. V tomto článku bych se nicméně chtěl zaměřit na praktickou a rovněž velmi podstatnou stránku manželství – a sice tu, kterou bych označil jako „život po svatbě“. Důvod? Protože z těch mnoha zkušeností lidí v manželství, kteří si vylévají své srdce na internetových diskuzních fórech je jasné, že tuto otázku neřeší před svatbou 90 procent lidí, kteří do manželství vstupují – bohužel se mezi nimi najdou i křesťané. Neřešit tak podstatnou věc bych přirovnal k situaci, kdy se člověk rozjede autem ke srázu skály, za kterým je propast, se slovy „no co, zkusím to a třeba na ty čtyři kola dopadnu a nic se mi nestane“. Stejnou nezodpovědností je vrhnout se do manželství stylem „hurá-akce“ (tj. akce bez rozmyslu), aniž by daní dva lidé vůbec přemýšleli o tom, budou-li spolu schopni důstojně, v pokoji a lásce žít.

Kde je příčina?

Příčina unáhlených a nezralých rozhodnutí je podle mě v tom, že se díváme příliš na to, co si o nás myslí druzí a co od nás očekávají. Očekávání druhých, to je kámen úrazu. Místo toho, abychom hleděli na to, co chce Bůh, hledíme na to, co od nás očekávají druzí a co od nás očekávají společenské normy. Žijeme ve společnosti, kde se posvátnost manželství tak nějak vyprazdňuje a zůstává z ní pouze jakýsi obal bez obsahu. Hlavní prostě je, že když jsou všichni ostatní vdaní a ženatí, tak my přece musíme za každou cenu taky někoho "ulovit" a vrhnout se s ním do manželství. Copak to nevidíme? Každé druhé manželství se rozvádí, křesťanská nevyjímaje. Řekneme si teď možná: „No jo, a to je teda jako lepší se vůbec neženit a nevdávat“? Možná to zní tvrdě, ale v mnohých případech ano, je to lepší. Asi si teď mnozí z vás klepou na čelo a říkají si o mě, že to trochu přeháním – nemyslím si, že bych to přeháněl. To, co dělám je, že si ze srdce přeji, aby v dnešní době svátost manželství (stejně jako jiné svátosti) už nebyla dále zneužívána a pošlapávána nedostatečnou přípravou a nezralými rozhodnutími, motivovanými pouze zamilovanými pocity a naivní představou o budoucnosti.

Co je podle mě manželství?

Proč exsituje manželství? Podle mě to je dar společenství s druhým člověkem, se kterým se cítíme hezky a chceme s ním prožít celý život. Dávat život dětem, vychovávat je a společně vést jako jeden člověk. Manželství, to je svobodné rozhodnutí nezávislé na mínění druhých lidí. Je to společenství, do kterého vstupuje člověk s podstatnou mírou jistoty, že jejich manželství má reálnou schopnost ustát i těžké časy, a to na celý život.

A právě zde je ten problém dnešní povrchnosti. Lidé se bojí pravdy. Je smutné, že se pravda deformuje tak, aby vyhovovala očekáváním společnosti a možná i očekáváním ve vlastní hlavě. Mladí lidé většinou neřeší, co bude „pak“. Nevidí dál, nechtějí vidět dál. Pojem „celý život“ je pro ně děsivý a nereálný. Vyhýbají se této otázce a řeší víceméně jen to, zda spolu jsou schopni vycházet do svatby a zda si dovedou vystrojit hezkou svatbu. Ale co pak? Co pak, až je jejich rozhodnutí svátostně zpečetěno? Svátost manželství se týká PRÁVĚ ONOHO „PAK“! To, co zde řeším, je i záležitostí rozumu, nejen pocitů. Rozum dál Bůh lidem proto, aby jej používali a bránili se nerozumným rozhodnutím.

Ono to vlastně všechno je tak nějak v pohodě, ne?

Je mi líto lidí, kteří žijí v naivitě, že po svatbě se všechny dosavadní problémy nějak vyřeší. Pokud by se mě někdo zeptal na to, o jakém omylu si myslím, že je jedním z nejzrádnějších v životě člověka, tak to bude právě omyl s představou náhlého zlepšení vztahu po svatbě. Vidět tu svátost duchovně, to je samozřejmě velmi, velmi podstatné! Na druhou stranu je skoro stejně podstatné, vidět tu svátost prakticky. Žijeme v reálném světě, v reálném prostředí, s reálnými povahami a reálnými problémy. Jejich ignorace může mít pro pozdější život v manželství fatální následky.

Pokud nastávající manžel chodí každý večer do hospody, proč by s tím měl najednou po svatbě přestat?

Pokud nastávající manželka trpí chorobnou touhou po nakupování, proč by s tím měla najednou přestat po svatbě?

Pokud nastávající manžel navštěvuje okultistická shromáždění, proč by s tím měl najednou přestat po svatbě?

Pokud nastávající manželka už před svatbou ponižuje svého milého, proč by s tím měla najednou přestat po svatbě?

Pokud nastávající manžel nerespektuje přání své milé už před svatbou, proč by je najednou měl respektovat po svatbě?

Takových příkladů by se daly najít tisíce. Problém je v tom, že lidé sami sebe chtějí obelhávat. Nalhávají si, že vlastně všechny ty vlastnosti, návyky a chyby druhého člověka jsou tak nějak v pohodě a že se to všechno zlepší. Omlouvají si to s tím, že každý má chyby, a proto je nutné to u druhého člověka tolerovat – hlavní přece v dnešní době je, si někoho vzít, no ne? Všechno se to skryje za takové to mávnutí ruky a sebeutvrzení v tom, že „ostatní jsou na tom přece hůř“, takže my jsme na tom vlastně dobře. Je nelogické si myslet, že vlastnosti, které člověku na jeho partnerovi velmi vadí, vymizí anebo že se vše samo zlepší. Upozorňuji: jsem optimista, ale jisté věci je třeba vidět realisticky. Otázka, zda pro nás návyky, názory a přesvědčení druhého člověka nejsou velkou překážkou po svatbě, je nadmíru důležitá! Vždyť kolik lidí žilo třeba i 50 let víceméně nešťastně v manželství, jen proto, že "se to tak kdysi slušelo a patřilo, aby se spolu vzali, když už si na ně rodiny zvykly a když si zvykli i na sebe"?

Zlo dnešní situace bohužel využívá ve svůj prospěch

Zlo útočí na rodiny a na manželství. To jsem již zmínil – rozvodů je víc a víc. A protože víme, že Zlo je inteligentní a vynalézavé, obávám se, že jsme v posledních desetiletích svědkem jeho nové taktiky: útočí na svátost manželství ještě předtím, než je dvěma lidem udělena. V čem podle mě ten útok spočívá? Ve vyprázdnění smyslu manželství. Zlu se podařilo mnoho věcí, včetně té, že v očích 90 procent lidí udělal ze svátosti manželství pouhý konstrukt. Udělalo z ní jen jakýsi mezník v životě člověka, povinnost, očekávanou akci, papírové majetkové sloučení dvou osob. Mnohdy se mu dokonce podařilo zdegradovat manželství na sňatek mezi homosexuály, ale o tom třeba jindy. Zkrátka, tu velikou svátost, která má těm dvěma lidem požehnat v jejich dalším snažení o důstojný a hezký život, prezentuje jako módní doplněk dnešní doby. Výsledek? Mladí lidé se buď rozhodnou žít na hromádce a neuzavírat manželství (jinými slovy, když se jim po 10 letech bude líbit někdo jiný, tak si ho k sobě nastěhují a nic se neděje), anebo si rychle najdou někoho, kdo jim pomůže splnit očekávání společnosti: svatbu.

Zlo si to ještě pojistilo tím, že z lidí, kteří se dobrovolně rozhodli nežít v manželství ani v celibátu, udělalo v očích společnosti tak trochu podivíny. Neříká se v Písmu snad něco jiného? V Písmu najdeme, že někteří lidé jsou zrozeni pro manželství, někteří pro kněžství, a někteří pro službu druhým. Jak vysoce si cením lidí, kteří jsou k sobě i druhým tak upřímní a morálně zdatní, že uznají svoji nezpůsobilost pro svátost manželství a stejně tak i nezpůsobilost pro svátost kněžství, a raději, než by znesvěcovali tyto svátosti, zůstávají sami ke službě druhým. Vědí například, že by nedokázali vychovat děti ve víře anebo že nejsou rodinné typy. I přes nátlak společnosti zůstávají sami sebou a jejich srdce je upřímné. Bůh jim i v jejich samotě žehná a podporuje je. Člověk je šťastný, když hledá Boží vůli a když hledá upřímně své místo v životě. Nešťastný naopak je ten, kdo žije jen na povrchu, odškrtává si splněné společenské normy a nedívá se do hlubin své duše.

O rovnováze a potřebě růstu

Ve vztahu před i po svatbě je totiž potřeba určitá rovnováha. Kde není rovnováha, tam to nemůže dlouhodobě fungovat, a na tom se shodne většina světových náboženství i filozofií. Co to znamená v praxi?

Oba manželé mají celý život společně růst. Koneckonců, církevní sňatek prohlásí oba manžele za jednoho člověka. Je přirozené, že oba manželé budou chtít růst – požehnáním však je, když si mohou v růstu pomáhat. A tím nemyslím jen víru! Roste nejen víra, ale i osobnost, psychika, potenciál. Když jsou oba lidé křesťané (a tím nemyslím křesťany jen naoko), mohou se vzájemně držet na cestě víry. Když má jeden z nich krizi ve víře a zmítá se ve vlnách pochybností, jako Ježíšovi učedníci na moři, ten druhý ho podrží. Povzbudí ho, protože ví, jak. Pomodlí se s ním, a navíc mu rozumí, protože sám takové krize mívá. Na mši svatou nebo na adoraci jdou oba, a když jeden nemůže, jde na tu mši ten druhý, aby za svého manžela/manželku prosil. Jinými slovy, jde i o vzájemné pochopení, které je o to lepší, když mají oba stejnou víru a znají obtíže s ní spojené. Pro nás křesťany by víra měla být asi tím nejpodstatnějším měřítkem při rozhodování, zda s druhým člověkem chci strávit zbytek života. Bude mi ve víře oporou? Co když budu mít zrovna krizi ve víře – nezačne ten druhý místo toho, aby mě podržel, ode mě utíkat hrát karty, chodit na pivo, chodit nakupovat nebo klábosit s kamarádkami? Dovede pochopit, proč je pro mě mše svatá důležitější než návštěva obchoďáku? A co až přijdou děti: nebudeme jim každý říkat něco jiného? Nedopadne to tak, že já jim řeknu: „Bůh je“ a manželka řekne „Bůh není“? Nepoznamená to trvale děti? Utáhnu tu výchovu ve víře sám?

Stejně tak to může být ale pěkné manželství v případě dvou nevěřících malířů obrazů. Oba je naplňuje malování, mají stejné povolání a stejný koníček. Žijí uměním, dovedou se pět hodin denně bavit o umění. Dovedou pochopit, když má ten druhý tvůrčí krizi. Doplňují se, vzájemně si kupují barvy, plátna, štětce. Je to něco, co je plně spojuje a co podporuje jejich lásku. Podrží se, protože mají silné reálné pouto. Mají naplněný život a zkrátka si výborně rozumí v životní zálibě.

Příklad s malíři obrazů je přirovnáním k věřícím manželům. Chci tím říci, že když už se stane, že to není víra, co manžely spojuje, může to být i třeba společný zájem, společný koníček, který oba naplňuje. Je to jakýsi „středový bod“, u kterého se mohou sejít v době krize a vzájemně se zasmát, podpořit se, prodiskutovat ho. Utužuje to vztah a ani jeden z nich nezakrní a poroste. A stejně tak, jako jsem dal nám všem k zamyšlení výše zmíněné otázky do manželství ohledně víry, bych zde rád dal otázky k zamyšlení pro nevěřící snoubence: Máme už teď společné zájmy? Najdeme alespoň jeden velmi silný zájem, ve kterém si rozumíme a ve kterém se dovedeme vzájemně podpořit? Je to zájem krátkodobý, nebo trvalý? Kdyby z nějakého důvodu jsme nemohli tento koníček provozovat, o čem bychom si povídali? Dovedeme se spolu bavit o čemkoliv?

Mnohé z těch otázek jsou v souladu s knihami, které se tomuto tématu věnují. Je dobré si je upřímně zodpovědět a zvážit, zda se svým protějškem chceme svátost manželství plně a hlavně zodpovědně přijmout. Je dobré se zamyslet nad tím, jestli se jakožto křesťané nestáváme součástí davu nevěřící společnosti, která hledí jen na povrch svátosti manželství a neřeší, co bude za 2, 5, 20, 40 let. Ano, nevíme dokonce, co bude zítra. Ale jsme povinni rozumně uvažovat na základě toho, co víme dnes, a předpokládat, co se může z dnešního stavu vyvinout za delší dobu. Svátost manželství - a to opakuji již výše zmíněné – je rozhodnutím prožít život s člověkem, kterému plně důvěřuju, na kterého se mohu spolehnout, o kterém vím, že mě podrží. Jako jeden člověk chtějí oba manželé naplňovat vzájemně své potřeby, růst a v případě křesťanů i vytrvale sloužit Bohu. Nejsou to idealistické představy! Znám několik manželských párů, které jsou jasným důkazem toho, že to jde.

Idealistickým a nerozumným je podle mě spíše tvrzení: „lepší se do manželství vrhnout s někým, s kým si nerozumím, než žít sám.“ Taková manželství pak v lepším případě dopadnou tak, že se manželé celý život vedle sebe „strpí“, ponadávají si navzájem, zapnou si televizi, zajdou si na nákupy, a pak se každý věnuje svým vlastním zájmům. Nemám právo soudit a ani se o to nechci snažit, každopádně si ale myslím, že „přežívat v manželství“ je mnohem horší než „žít sám“. Důkazem toho jsou desetitisíce rozvedených manželství v naší zemi, ve kterých se pro manželství lidé rozhodli právě proto, že jej považovali za nutnost, společenské očekávání nebo módní doplněk.

Když si po sobě ten článek přečtu, možná i mně přijde poněkud tvrdší. Ale mám jako křesťan na výběr? Trápí mě, jak se mi před očima vytrácí hloubka a posvátnost manželství v naší kultuře. Před očima nám mizí odvaha a upřímnost v rozhodování o životním povolání zvláště mezi křesťany. Lepší a pohodlnější je se rozpustit v nevěřícím světě, nad vším mávnout rukou, nevidět zásadní překážky pro manželství; lepší a pohodlnější je se do manželství "vrhnout" a mít pokoj od okolí, místo toho, aby člověk hledal Boží vůli a své povolání. Všichni se pak hrnou s rychlostí blesku do manželství, nehledíce absolutně vůbec na to, jestli to myslí vážně, jestli jsou si jistí svým protějškem, jestli na sebe berou veškerou zodpovědnost i za děti, které budou mít, a jestli plně počítají se všemi těžkostmi, které mohou nastat. Proto může tento můj článek vzbuzovat dojem jisté ortodoxnosti, ale zrovna v tomto směru si za tím stojím. Právě nerozvážností mnohých se rozpadá instituce rodiny a manželství a cítím zkrátka potřebu se k tomuto rozmělňování vyjádřit.

Ještě bych rád na závěr podotknul, že tento článek jsem napsal ve zcela obecném duchu, spřádal jsem jej v hlavě už delší dobu a vyjadřuje můj názor, který zastávám již několik let. Prosím vás všechny, kdo máte dobrou vůli, buďte zodpovědní a nežijte na povrchu. Snažme se zalíbit Bohu, ne lidem. Nesme plné následky toho, že jsme křesťané - následky dobré i zlé. Buďme rozvážní a bojujme za pravost a pravdivost svátosti manželství! KDO JINÝ, KDYŽ NE MY KŘESŤANÉ?